Třebíčská jitřní mše
aneb příběh noci narození Páně o devíti dějstvích
Vyprávění začíná mimořádně dlouhou částí Kyrie, kde nejprve sbor žádá o milost a pozornost k rozjímání nad velkým tajemstvím Božího vtělení. Pak ponocný ohlašuje půlnoc a pobízí pastušky ke spravování svého stáda. Sbor pastýřů odpovídá „Vespolek všickni vstávejme a naše práce konejme.“ Tato scéna je však přerušena strachem a nejistotou z podivné jasnosti: „Betlém celý v ohni stojí“. Sbor na toto podivení odpovídá prosbou o pomoc, Boží přítomnost: „Zkázu ode nás zažeň. Ouzkost naši v radost změň!“
Na klidný konec první věty navazuje energické Gloria s plným orchestrem včetně poskromnu psaného partu tympánů a sólové trumpety. „Gloria in excelsis Deo“ slyší i dva pastýři, kteří se podivují: „Co to nového v Betlémě?“ Tu však v půlnoční hodinu zjeví se pastýřům anděl. Nejprve v krátkém recitativu zvěstuje „radost velikou a nikdy neslýchanou“, pak slovy „Patřte do jesliček“ zve pastušky, aby novorozeně sami spatřili. K andělově radostné zvěsti se dvakrát připojuje sbor provolávající gloria. Tyto výstupy jsou noblesně lemovány instrumentálními sóly a celá monumentální věta vrcholí českou variantou textu: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, kteří dobré vůle jsou!“
Graduale nemůže být snad odlišnější od své původní mešní funkce. Místo zpěvu uvozujícího Evangelium zaznívá rozšafná polka radostných pastýřů, kteří pospíchají k Betlému vzdát poklonu narozenému Spasiteli se slovy: „Vezmem‘ s sebou hudbu hlučnou, budem‘ před jesličky hrát!“
Ku Betlému chvátáme i ve větě Credo, jejíž původně předepsaný mešní text byl minimalizován na to nejdůležitější svědectví zpívané sólovým sopránem: „Již se nám narodil z Panenky čisté Spasitel od věků nám předpověděný.“ Sbor přešťastných pastýřů tuto klidnou a něžnou chvíli však promění v bujarý jásot. „Den přeslavný již nám přišel!“ Spolu se sborem se radují všechny nástroje orchestru v efektním ohňostroji drobných sólových pasáží.
Plesání pokračuje také v části Offertorium. Skotačivá polka znamená příchod sboru (pastýřů) k jesličkám. Původní význam mešního obětování se zde potkává s dějem, v klidné prostřední části od pastýřů Ježíšek dostává nejprve „ovčičku“, pak „mléko na kašičku“, „dvé holoubátek nevinných“ (k obětování v chrámu podle Židovské tradice) a konečně také „plínek nad sníh bílých“. Snad až příliš rozjásanou ukolébavkou se loučí tenorový sólista a sbor radujících jej následuje.
Majestátní Sanctus v dlouhých akordech proložených triolami, vířením tympánů a fanfárami trumpety se věrně drží své latinské textové předlohy a spolu se zpěvem „Hosanna in excelsis“ vlastně mírně vybočuje z pastorálního děje.
Hned navazující část Benedictus nás však do jesliček vrací a je díkuvzdáním Ježíškovi, který pro nás na zem sestoupil, tedy v duchu obligátního „požehnaný jenž přichází ve jménu Páně“. Celé galantní duetto sopránu a tenoru uvozují sólové varhany ve svém nejdelším výstupu. Tato věta je završena reprízou svižného Hosanna.
Agnus Dei pokračuje opět duetem sopránu a tenoru a je básnickým rozjímáním nad textem „Beránku Boží, jenž snímáš světa hříchy“. Hned navazuje poslední, devátá věta mše – Dona nobis Pacem. Veliká, závažná prosba „Daruj nám pokoj“ je zde vyjádřena nejprve sólovým sopránem, pak duetem altu a tenoru, dále triem soprán, tenor, bas a celou skladbu uzavírá srdečný, a ne příliš pompézní sbor. Jednotlivé pěvecké výstupy se navíc střídají se sóly hudebních nástrojů. Ty jako by se též chtěly rozloučit a popřát pokoj i nám.
Závěrečná modlitba, a tedy i poslední slova
této skladby znějí:
„Buď Tobě čest chvála věčná vzdána,
Kriste jež zrodila čistá Panna.
Tobě se klaníme v každé době,
uveď nás po smrti všecky k Sobě!“
Pod tímto zvoláním jen mlčky poněkud vyčnívá letopočet dopsání notového materiálu: 22. 8. 1845 – tedy zhruba měsíc po smrti Josefa Tetínka. Ten se provedení tady na tomto světě nikdy nedočkal, a tak poslední prosba jako by byla pronesena právě za autora samého….
