Třebíčská jitřní mše (1845)
aneb změny, škrty, úpravy...
Jitřní, chcete-li Půlnoční mše byla oblíbenou skladbou jejkovských, později třebíčských Vánoc. Po první 3 desetiletí se prováděla každé Vánoce v klášterním kostele Proměnění Páně na Jejkově. Jenže nastala změna vkusu, v duchu 19. století – času bouřlivých proměn techniky, života i společnosti. Přibližně mezi 70. a 80. léty 19. století se razantně ustoupilo od honosné církevní hudby, připomínající v krajních případech až operní vystoupení. Orchestr, a zejména žesťové a bicí nástroje, evokoval až příliš časté války sužující kontinent, a tak byla snaha svěřit veškerou kostelní muziku pouze zbožně znějícím varhanám.
Nové varhany
Tou dobou navíc původní varhanní nástroj na Jejkově dosloužil, proto tehdy pokrokově smýšlející P. Albert Chlumecký v roce 1880 nechal zbudovat Josefem Andrýsem z Náchoda varhany zcela nové, zvukově již disponované v duchu pozdního romantismu (tak, aby svojí mohutností zvukem napodobily orchestr). Jednalo se tehdy o špičkový nástroj nebývalé velikosti, který co do technických vymožeností i odlišného zvukového ideálu neměl v okolí obdoby.
Dva kostely – dvě verze
Problém je délka
To stejné Bohužel nemůžeme říci o nové verzi prováděné od té doby na Jejkově. Značně rozvleklé části Credo a Offertorium byly v původních partech přeškrtány a v novějších opisech již značná část hudby chybí.
Mění se i jazyk
Opravován, počešťován byl také text plný mnoha archaismů. Z „pastušků“ se stali „pastýřové“, z exoticky znějícího „všickni“ vzniklo „všichni“ a dle novodobé gramaticky byla původní formule „naše práce konejme“ opravena na korektní „svoje práce konejme“.
Nejstarší dochovaný sborový part – psán je ještě starým písmem, dle staré gramatiky. Zajímavostí jen, že tento ani žádný originální part nenese ani jméno Jitřní mše, ani autorství J.J. Ryby
Pro ukázku představujeme přepis původního partu včetně starého zápisu hlásek (ff = š, g = j, j= i...)
Moderní sborový zápis používá sborovou partituru (Particello), která umožňuje zpěvákovi přehled o hudbě celého sboru, což je užitečné při nástupech, výměnách po sólech a orchestrálních mezihrách.
Nejstarší dochovaný sborový part – psán je ještě starým písmem, dle staré gramatiky. Zajímavostí jen, že tento ani žádný originální part nenese ani jméno Jitřní mše, ani autorství J.J. Ryby
Mezitím hořel boj o záchranu a opětovné provádění Jitřní mše. Legendy praví, že originální fascikl tehdy již velmi ohmataných partů málem mohl skončit v kamnech nebýt hrdinného zásahu jejkovského stolaře a tympanisty Karla Puše, který měl celou složku uschovat u sebe a později do kostela vrátit, protože „ty něžné melodie miloval nejen on, ale mnozí jiní“. O pravdivosti tohoto příběhu můžeme sice pochybovat, ale faktem zůstává, že za působení Josefa Stránského ředitele kůru na Jejkově kolem roku 1890 se na repertoár prováděné hudby znovu dostala i tato vánoční skladba, nyní již jako „Rybova Půlnoční mše“ V této době, možná, že zároveň s jejkovskou reprízou se dostává v opise „Jitřní“ mše do kostela sv. Martina. Opis Josefa Blahovce, učitele měšťanské školy z roku 1893 je pro nás tedy cenným pramenem, jelikož se příliš nevychyluje od původní verze z roku 1845.